Tuzexové poukázky
Bony (tuzexové poukázky, tuzexové koruny) byly poukázky, kterými se platilo zahraniční nebo luxusní zboží ve speciálních prodejnách Tuzex. Bony bylo možné oficiálně získat pouze při povinné výměně za valuty. Bony nebyly zpětně směnitelné a platily pouze na území ČSSR.
Lidé, kteří neměli přístup k valutám, mohli koupit bony pouze na černém trhu od veksláků (překupníků). Oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné Kčs. Na černém trhu se 1 bon v osmdesátých letech prodával za cca 5 Kčs.
Tuzex byla v dobách československého socialismu síť obchodů, ve kterých se za valuty nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit zahraniční, zejména západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Koruny nebyly přijímány. Název Tuzex byl zkratkou ze slov tuzemský export. Obchody sloužily k odčerpání valut od obyvatelstva.
Obchody tohoto druhu existovaly i v dalších komunistických státech, v Polsku to například byla síť Pewex (Przedsiębiorstwo Eksportu Wewnętrznego, Podnik vnitřního/tuzemského exportu). V SSSR pak byly prodejny Berjozka.
Průměrný plat dosáhl v roce 1989 3140 korun. Za bochník chleba se platilo okolo 4 korun, za kilogram cukru 7 Kčs, za kostku másla 10 Kčs, za litr plnotučného mléka 3 Kčs. Průměrný plat tehdy postačoval na 785 bochníků chleba, 448 kg cukru, 314 kostek másla nebo 1093 litrů mléka. Za pronájem bytu o rozloze 50 metrů čtverečních se platilo okolo 300 Kčs, což bylo necelých deset procent platu.
Litr benzinu super stál 9 korun, normal byl za 8 Kčs. Za měsíční plat bylo možno koupit 349 litrů superu nebo 392 normalu. Na barevný televizor za 16 tisíc korun bylo nutno pracovat pět měsíců, na obyčejnou pračku tři týdny (2000 Kčs), na automatickou pračku necelé dva měsíce (6000 Kčs). Automobil Škoda Favorit stál tehdy 90 000 Kčs (28 průměrných měsíčních platů). Jeho zakoupení však nebylo jednoduchou záležitostí (prodej na pořadníky).